Nedávno jsem měl možnost shlédnout tréninkové video Věrky Mikulcové. Nic, co bych nutně vidět potřeboval ale zkrátka proč ne, když zrovna nic lepšího v repertoáru nebylo. Viděl jsem ženskou, která miluje to, co dělá – což je naprosto v pořádku a samo o sobě úctyhodné, obzvlášť, když je to něco, co „normální“ člověk nepochopí. To se mi potvrdilo záhy při čtení komentářů. Šlo veskrze o boj mezi dvěma tábory, kdy jeden na Věrku házel špínu nebo se posmíval a druhý překypoval solidaritou a zastával se jí.  Hádám, že dobrých 90% odpůrců Věru nikdy na živo nevidělo, netuší kdo je ani co všechno ve svém životě navzdory posměváčkům dokázala. Jako tlesknutím rukou zmizelo všechna pseudohumánní aura dnešní doby, kdy už je jeden ze všech těch norem určujících lidskou slušnost tak zmatený, že ani neví co a proč správné je a co a proč správné není. Slovo „černoch“ je rasistické, „běloch“ ne, „cikán“ není korektní výraz, „gádžo“ je v pořádku. Ve fotbale raději prokopněte protihráči lebku, než abyste jej nazvali opicí, trest nebude tak přísný a ušetříte si moře tahanic. Ale to jsem trochu odbočil….

Věra Mikulcová

Rád vzpomínám na přátelský pokec s Maruškou Bouchalovou během Diamond Cupu 2020 v Praze. Maruška soutěží v bodyfitness, to znamená, že je to pořádný kus ženské, které by mohl svalový rozvoj závidět leckterý chlap. Je to velice pozitivní člověk, pokaždé ji rád vidím a vždy se ke mně chovala hezky. Vyprávěla mi o svém účinkovaní v zámoří, jak jsou lidé ve Spojených Státech vůči „našemu“ sportu otevřenbí a přátelští. Vzpomínala, jak za ní chodili lidé na ulici, v obchodě, v parku, jen aby jí řekli, že vypadá fit a že obdivují to, co dělá. A potom mi vyprávěla o svých zkušenostech z České Republiky, které byly – jak jinak než diametrálně rozlišné.

Marie Bouchalová

Čtenář odpustí, ale já jsem byl český vlastenec jen po dobu mého života v Rakousku. Vyrostl jsem tam, osvojil si jejich způsoby a zvykl si na jejich mezilidské vztahy. Nikdy jsem tam neslyšel, že by nadávali na jiné kraje. Jediné co řešili, bylo, kde se dobře lyžuje a kde se dobře jezdí na snowboardu. Až po návratu do Česka jsem si uvědomil, jak moc nenávistný národ jsme. Nesnášíme Němce, protože jsou nácci, nesnášíme Poláky, protože jsou Poláci a nesnášíme Rakušany, protože jsou to Němci. Pražáci mají zbytek republiky za vidláky, zbytek republiky má Pražáky za sebestředné idioty. Morava a Slezsko jsou alkoholici, jedni víno, druzí slivovici nebo vodku. Ústecký kraj? To je Luník 11 na český způsob, do Ostravy raději nejezděte, pokud nechcete okamžitou rakovinu plic a do jižních Čech už teprve ne, tam je radiace z Temelínu.

Kritika kulturistů se vesměs argumentuje neprůstřelným a univerzálním: „Ten si určitě píchá stereoidy!“. Velmi často doprovázeno větami jako: „Určitě brzo umře!“ nebo: „Kdybych sypal jako on, tak tak taky vypadám!“. U žen je to zase něco na způsob: „Fuj, ta už vůbec nevypadá jako ženská!“ nebo nejapné odhady jestli jí už vyrašily mužské pohlavní orgány nebo ne.

Ewa Farna

Žijeme v době, kdy se na nás ze všech stran valí přesvědčení, že je v pořádku být obézní, mít tři brady a že vůbec nevadí, že přimalovat nám na břicho další tři páry bradavek, můžete si nás na pláži lehce splést s prasnicí. Hlavně když jste ve svém těle spokojeni. Zpívá o tom i Meghan Trainor a pro ty s horší angličtinou to pro jistotu do češtiny přeložila Ewa Farna, která měla při remakeu známého hitu vskutku boky jako skříň, jako skříň – tak to asi musí být pravda, ne? Nebo to je jen omluva pro lenost, stejně jako: „Na takové věci nemám čas“, Mám špatné geny po mámě“ nebo moje oblíbené: „Tak takhle bych v životě vypadat nechtěla“? Ruku na srdce, kolik chlapů nechce vypadat jako Lazar Angelov v době své největší slávy? Kolik žen netouží po pevné a štíhlé postavě Michelle Lewin? Není to o tom, že tak nechceme vypadat, je to o tom, že nemáme vůli pro to něco udělat.

Lazar Angelov

Chápu, že najednou je „píchání si“ v pořádku, vždyť to je jen botulotoxin (botox). Silikonové implantáty do prsou, na zadek, plastiky nosů, tetování, liposukce a odstraňování vrásek – tolik důkazů toho, jak moc jsme se svým tělem spokojeni.

Neříkám, že je na nechození do posilovny něco špatně, není to pro každého. Mě byste taky jen těžko přesvědčili k maratonu či crossfitu. Ale proč máme tu potřebu kydat na ty, co do toho fitcentra chodí? Proč má každý kulturista automaticky malý penis a není schopný napočítat v palčácích do desíti. Proč je každá holka, co o sebe dbá automatický štětka, která vděčí za svůj vzhled své vagíně? Paradoxně většina těchhle poznámek chodí od lidí, kteří mají na profilovce cíčko v koutku, půllitr v ruce a spokojenost se svým životem stejně jako se sebou samými z nich jen čiší – tedy aspoň dokud se z té opice nevyspí.

Můj apel tedy zní – než začnete někoho nenávidět, notabene když o něm vůbec nic nevíte, zamyslete se znovu. Vážně je to, co dotyčný dělá tak pobuřující nebo je ten problém spíš ve vás? Někdo má krásnou postavu, jiný umí vydělat ranec peněz, někdo je geniální matematik, jiný ovládá deset cizích jazyků,… ale hlavně jsme všichni lidi, kteří můžou společně růst, když se budou navzájem podporovat. Tohle je v mých očích onen humánní postoj a ne nekonečné protěžování menšin.

Sdílejte tento příspěvek