Ač si stále připadám jako jinoch, kráčím po téhle zemi již 34 let – není to zase tak moc, ale ve světě bodybuildingu a fitness už se cítím prakticky na prahu důchodu. Jak to tak u seniorů bývá, rád rozdávám nevyžádaná moudra na potkání (možná právě proto píšu články pro Chevron), zpravidla začínající větou: „To za nás…“. Často vídáme chlapce, kteří rostou jako z vody sotva pohlédnou na ceduli „vchod do fitness zde“ a jejichž geny nás zanechávají v úžasu, jako je to třeba u – troufám si říct nové generace budoucích finalistů Mr. Olympia, jako je mladý Sergio Oliva, Hunter Labrada či teprve pětadvacetiletý Nick Walker. Více na tohle téma najdete v jednom z mých předešlých článků s názvem „O talentu“.

Často přemýšlím nad tím, kde bych byl já dnes, kdybych měl od začátku své fitness dráhy (od mých sedmnácti let) možnosti dnešních mládežníků. Můj první kontakt s činkami byl v mých asi šesti, sedmi letech (krátce po pádu Železné opony), kdy můj táta přestavěl původní sklepní místnost pro skladování uhlí na tehdejší dobu luxusní fitko. Luxusní fitko berte pochopitelně s rezervou, byl to počátek 90. let, tehdy ještě frčely mulety a manšestráky, proboha. Šlo vesměs o dva multifunkční stroje, z nichž na jednom se dal odjet benchpress a předkopávání, druhý stroj byl kombinací Scottovy lavice, ne příliš funkční vrchní kladky, peck-decku a nakloněné lavice na sklapovačky. Tehdy jsem zjistil, že zvedání činek unavuje, tak jsem si šel raději dál hrát s gumovými dinosaury a do sklepního gymu jsem se vrátil až o deset let později, protože fokus mé vášně k jurským ještěrům vystřídaly svůdné pohledy mladých žen. Jelikož jsem do té doby neznal pojem Hammer nebo Hoist, myslel jsem si, že takhle cvičí na světě každý, i můj tehdejší idol, prototyp úspěšného mazla s úsměvem bodrého milionáře, Němec Günter Schlierkamp. A když takhle může cvičit tenhle arijský nadsamec, proč bych nemohl já?

Günter Schlierkamp

Jen pro úplnost vaší představy, především pak mladších čtenářů – zavřete oči a odmyslete si jakýkoliv vliv internetu na váš život. Internet není! Jako vůbec! Jak byste čerpali veškeré informace? Zeptali byste se osobního trenéra? Tohle zaměstnání ještě hezkých pár let nebude existovat. Jak máte cvičit? Kolik cviků na partii? Kolik opakování? Technika provedení? Jídlo – kapitola sama o sobě. Co jsou bílkoviny? Co sacharidy? Z čeho se čerpají? Ha! A teď se ukažte! Jediný zdroj informací byly měsíčníky Muscle and Fitness a Svět kulturistiky.

Jednoho hezkého dne se o mém sklepním nadšení dozvěděl jeden zvrhlý rakouský důchodce. Pardon, chtěl jsem říci jeden můj kamarád a navrhl mi, abych s ním navštívil jedinou veřejnou posilovnu v širokém okolí a to mikulovský Gym Jardy Zajíčka. Byla to stará, oprýskaná, šedá budova a nářadí, z velké části podomácku svařené. Vše bylo v obdobně žalostném stavu jako ona budova a ve finále i Jarda Zajíček. Ale pro nás to byl tehdy ráj. Co na tom, že jsme přes zaschlé sliny a kapky potu na zrcadlech neviděli svůj odraz a při jakémkoliv prudším pohybu nebo položení činky na zem se zvedl oblak prachu staršího než Mnichovská smlouva? Těžké jednoručky byly staženy obrovskou maticí, kterou když jste při shazování činky po sérii trefili stehenní kost, tak jste chodili s modrým dolíkem v noze další týden. Milovali jsme zvedání rezavých os, nelidské kvílení protisměrných kladek, přičemž každá z nich táhla úplně jinak, ale váhy byly těžké a to nám ke štěstí stačilo. Neodradil mě ani zážitek, kdy mi po sérii výponů na lýtka na hacken-dřepech praskla pojistka a naložená posuvná hlava mi sjela na nohy, dokonale mi oholila chlupy, kůži i maso a mezi krvavými cáry bíle zářily mé obnažené holenní kosti. Díky šoku si ani nepamatuji, že by to bolelo, což se nedalo říct o cestě domů. 6km na kole po prašné polní cestě, na jejímž konci mě čekal babiččin septonex a pinzeta na vytahování mušek a bordelu z otevřených ran.

Každý den benče, každý den bicáky, protože to je to, co dělá chlapa chlapem. Záda, ramena ok, tricepsy fajn, břicho jen když to musí být a nohy schovám do kalhot. Když jsem poprvé viděl Zdéňu „Žabáka“ Žaberského, vyhazovače z místního domu nočních sociálních pracovnic vytlačit 120kg na benchpressu, byl jsem tak uchvácen, že jsem chtěl jít za ním a dotknout se jeho holé, na zuby nuzné hlavy, jen abych se ujistil, že je skutečný. Nechápal jsem, kde se v lidském těle může vzít tolik síly. Tehdy byl můj největší hrdina. Jiní dorostenci milovali Herkula nebo MacGyvera, já měl Zdéňu Žamberského.

Byla nás hrstka, informace jsme si předávali mezi sebou, cvičili jsme systémem “pokus-omyl“, milovali každý den v posilovně, i když z dnešního pohledu trénink neměl ani hlavu ani patu. Cvičili jsme v roztrhaných hadrech, ošoupaných kalhotách, vybledlém tričku s nápisem 5uck my d1ck a bylo nám to jedno, nechodili jsme se tam ani líbit ani vonět. Po tréninku jsme popíjeli sušenou syrovátku s vodou i s vědomím, jak vznětlivý vliv to bude mít na naše zažívání.

Instagram jan_fobl_ifbb

Bohužel/bohudík vlažný přístup Jardy Zajíčka ke svému podniku vedl k jisté záhubě, naštěstí se však v Mikulově otevřelo zbrusu nové fitko – Arnold´s Gym. Tuhle posilovnu, majitele Ríšu Stachu i štamgasty jsem si oblíbil natolik, že jsem v posilovně i přespával. Přestože byste zde nyní spíše našli zrzavého Asiata, než funkční kladku a k vybavení moderního fitness centra to má daleko asi jako z Berouna do Pekingu, velice rád se sem vracím k tréninku a vychutnávám si nezaměnitelnou auru dobové „bouchárny“, kde jsem trénoval a rostl celých osm let. Rád vzpomínám na parná léta, kdy rtuť teploměru v posilovně ukazoval rovníkových 37 stupňů a vzduch se ani nepohnul. Já si právě, po vypocení půlky Labe, protahoval po tréninku kvadricepsy. Split sestával z dvaceti sérií těžkých dřepů a tří sérií předkopů. Náhodou jsem se v jednu chvíli zahlédl v zrcadle, můj odstín v obličeji by mi mohl závidět i Winnetou po týdnu na prérijním slunci. Rudá se mísila s nachovou až do tmavě fialové, oči krvavé a tělo zpola katatonické. Tváře se mi nadouvaly pod stahy mého žaludku a já měl co dělat, abych včas doběhl na toaletu, ostatně kdo tehdy po tréninku stehen nezvracel, ten jakoby je ani nejel. Že tyhle tréninky jednou zaplatím chrupavkami v kolenou, jsem si tehdy nepřipouštěl.

10-years-challenge, Jan Fobl, Tibor Sulima

Tréninky tehdy byly náročné fyzicky i psychicky, když jsem si posteskl, že se mi ten den teda ale vůbec nechce, podíval se na mě můj letitý sparing Tibor Sulima trpělivým pohledem a dodal: „No tak se na to vyser, no. Proč jsi sem dnes vůbec chodil? Si jdi domů lehnout. Však v pohodě.Bohužel to bylo vyřčeno v takovém tónu, že mi nezbývalo než se převléct a držet hubu a krok.

Další ze zajímavých zážitků byl ten, kdy jsem opět v létě požádal Staňu Pláteníka, aby mi dal jištění při těžkém benchpressu hlavou dolů. Staňa měl toho dne jen tenké krátké kraťasy – slangově „šulinkovky“ s volnými nohavicemi. Tehdy jsem dokonale pochopil neoficiální název pro onen kus oblečení, protože jsem se celou sérii soustředil víc na to, abych včas uhnul hlavou, kdyby Staňovo mužství opustilo textil a padalo mi na čelo než na techniku provedení. Dodnes na tuhle sporně veselou historku vzpomínáme, i když tehdy mi bylo pouze se škodolibým úsměvem doporučeno, abych se nepos*al. 

Tyhle časy si s oblibou připomínám, když se mi venku zdá příliš velké teplo, mně se nechce sednout do auta a odjet si do plně vybaveného, klimatizovaného fitka. Ale jak říkal starý pan Witwicky – „No sacrifice, no victory!“

Sdílejte tento příspěvek