Pražský Diamond Cup 2021 byl pro náš tým úspěšnou soutěží.

V kategorii Physique mužů nad 182 cm zvítězil Vlastík Tureček.
V kategorii Physique mužů do 176 cm získal krásné 3. místo Patrik Lebr.

V kategorii Kulturistika mužů nad 100 kg obsadil 1. místo Jan Fobl, který zároveň skončil na druhém místě jako absolutní vítěz!

Jan nám napsal “krátký” článek o tom, jak nejen tuto soutěž vnímal on sám 🙂

OČIMA JANA FOBLA

Třetí závody během čtrnácti dní je něco, co už asi nikdy v životě dělat nebudu. Nutno podotknout, že během těch dvou týdnů jsem absolvoval cestu autem tam a zpět do 900 km vzdáleného Sibiu (Rumunsko) a zpáteční let do 3000 km vzdálené Seville (Španělsko). Poslední štace vyšla krásně na moje pětatřicáté narozeniny, a konala se v Kongresovém centru hotelu Hilton v Praze. Kdo už se někdy pražského Diamond Cupu zúčastnil, ví, že se jedná o překrásné a prestižní závody plné skvěle připravených závodníků. Bylo tomu tak v letech minulých, kdy jsem přijel jen „na čumendu“ a bylo tomu tak i letos.

Na místo konání jsem dojel se svou kamarádkou Evou Dlabajovou, závodnicí v kategorii bikiny fitness a čekala nás registrace. Vyškolen tříhodinovým čekání na registraci na Arnold Classic mi těch čtyřicet minut uteklo lusknutím prstů a mně už nezbývalo nic, než pořádně jíst a plnit svaly. Těsně než jsem opustil registraci, jsem potkal mého kamaráda, hotelového spolubydlícího z Arnold Classic 2020 a o čtyřiadvacet hodin později novopečeného IFBB elite pro závodníka a absolutního vítěze ve physique mužů, Jardu Girgošku, který si mě odchytil jeho oblíbeným oslovením: „Počůvaj ma moj krásný, nie, že po finále utečieš, mám pre těba prekvapenie!“. A já se mohl s úsměvem debila odebrat k odpočinku.

              

Luboš Kořenovský

 

Zbytek dne jsem trávil s přáteli, letošním Mistrem Čech v kulturistice a pražským trenérem Lubošem Kořenovským (kterého můžu všem vřele doporučit) a jeho krásnou přítelkyní Bárou, kteří mi nabídli nocleh a všechen nekonečný komfort o kterém si každý soutěžící může jen snít. Po týdnu bez mála „na nulách“ ve mně 1300 sacharidů v předvečer soutěže zasyčelo jako nic, které jsem vzápětí všechny málem vyzvracel u filmu podle skutečné události „U zlaté rukavice“ (který už všem, obzvláště slabším povahám doporučit nemůžu).

Forma gradovala, kůže se začala krásně lepit na svaly a vaskularita na končetinách začala opět připomínat Google-mapy. Prostě vše tak jak má být. Poslední instrukce od mého drahého trenéra Milana Obořila predikovaly krásný začátek soutěžního dne slovy: „Pořád je to nějaké prázdné, ráno si zajeď na running sushi“. A protože má trenér a máma vždy pravdu (i když ta mámina pravda může mít lecjak bizarní formu, jako třeba když ta moje lomila ruce při mé poslední návštěvě a štkala, jak strašně jsem vyhublý a vyzáblý i když jsem stále ještě vážil kolem 108 kg) tak jsme si všichni tři přátelé zašli na snídani na Chodov na pořádný dlabanec.

Ten, kdo už se v soutěžení trochu vyzná, ví, co mě dále čekalo. Nekonečné obléhaní pódia, nohy opřené o stěnu, tu-a-tamní požvýkání rýžového chlebíku s marmeládou a ponechání těla v klidu pracovat. Věděl jsem, že kulturisti a bikiny soutěží až v posledním, čtvrtém bloku tak jsem měl dost času na odpočinek a přátelské tlachání se známými tvářemi, na které se na každé takové akci strašně těším. Ať už to byl Pavel Beran s jeho Nikčou, Elíš Dombková, Honza Turek nebo Kiro Markopulos. Přál bych si moct s touhle sortou lidí trávit víc, než jen jeden dva dny v roce.

Proč? Nedávno jsme nad tím dumali s mým parťákem Vojtou Nádeníčkem. Závodní sezóna je pro mě něco jako Vánoce pro žáka nižšího stupně základní školy. Bez nadsázky. Miluju to. Je to jako kdybyste jeli na dovolenou s partou lidí, kteří jsou úplně stejně mentálně narušení jako vy. Řeší se kdy a co jíst, jak na koho funguje ten a ten postup, kdo na čem cukruje nebo (a to především) na které jídlo se po soutěži těšíte nejvíc. Na každém výletě za soutěží potkáte nové úžasné lidi a víceméně přímou úměrou tak stoupá i počet důvodů těšit se na další sezónu.

Jarda Jeníček

               

Ale zpět k Diamond Cupu. Bikiny si odsoutěžily a kulturisti se začali rozcvičovat. První ti nejlehčí, potom ti větší a nakonec i my ze sekce těžké váhy. Já jsem byl vcelku klidný, můj jediný přemožitel ze Seville nepřiletěl a já kluky z mé kategorie buď již porazil ve Španělsku o týden dříve, nebo jsem je neznal a to většinou věští slabší konkurenci. Jako jedinou možnou hrozbu jsem bral Jardu Jeníčka, který na Arnold Classic skončil o příčku za mnou. Byl jsem vyrovnaný a klidný….. dokud jsem kluky neviděl naživo. Jarda byl jako vždy obrovský! Nevím, čím Honza Turek své svěřence krmí ale ať už Jarda tak i David Bednář vypadali na 120kg. Maciej Kieltyka, který na AC obsadil čtvrtou pozici a jehož délka klíčních kostí je až nadpřirozená, přijel ještě vydrátovanější než byl na Arnoldu, přičemž jeho objemy zůstaly bez úhony. Ručička na váze při registraci ukázala necelých 115kg. Jinými slovy, Maciej byl přibližně o třináct a půl kila těžší než já. No a pak tam byl Jirka Šén… Doposud jsem o něm neslyšel, ale ten chlap nešel přehlédnout. 112,4 kilo svalů, obrovské paže, gargantuovská stehna, věděl jsem, že jeho jméno už pro příště nezapomenu. Další borci jako Marco Detlef, Dan Myslík a Pavlík Pánek, kterého znám i z brněnského Hulk Gymu. Všichni krásně nachystaní, obrovští a kvalitní soupeři.

Věřte mi, že od vyhlašování páté příčky jsem si v duchu opakoval stále dokola: „Jen ať to nejsem já, ať to nejsem já, ty vole!“ a vítězství na téhle soutěži stále ještě vnímám jako malý zázrak, protože i fotka medailistů připomíná spíše foto z domácího alba dítěte stojícího mezi otcem a matkou. Troufám si říct, že konkurence na pražském Diamond Cupu byla drsnější než na Arnoldu a to predikuje stoupající tendenci prestiže DC Prague.

Maciej Kieltyka                            Moje maličkost                       Jiří Šén

V souboji o absolutního vítěze mě porazil můj kamarád, Jan Švub, kterému tímhle ještě jednou gratuluji a vzkazuji, že na Instagramu jsem ho měl zablokovat už dávno, a že jeho bývalé místo mezi mými přáteli na Facebooku už zaplnilo deset dalších, lepších přátel! Tuhle větu myslím pochopitelně v legraci a smekám, především pak před Honzíkovým progresem v oblasti stehen. Zbytek měl excelentní vždycky.

Na profíky jsem bohužel již čekat nemohl, poněvadž jsem musel dostát svému slibu a navštívit apartmán, který obýval mladý pan Girgoško. Abyste pochopili, co se vlastně stalo, tak se vraťme o devět měsíců zpět, kdy s Jardou ležíme v Santa Susanně na hotelovém pokoji těsně před AC a bavíme se – světe div se u dvou vyhladovělých chlapů – o jídle. A já mu vyprávím o mé slabosti k slovenské gastronomii, o haluškách, pirozích a podobných laskominách, které si ale člověk v předsoutěžních měsících úplně dopřát nemůže. A on mi tehdy jen tak v meziřeči nabídl, že jeho máma mi ráda takové „echt“ slovenské pirohy udělá, když se za nimi stavím na severní Slovensko. Jenže potom nastal blázinec a cirkus kolem covidu, uzavření hranic, potom i okrsků a onen slib se mi vykouřil z hlavy.

Devět měsíců uteklo jako voda a já volal Jardovi, ať mi seběhne dolů otevřít. Asi vám tu, milí čtenáři nemusím vykládat, jak moc mě chytlo za srdce, když mi Jarda otevřel a za ním stáli jeho rodiče a chodbou se rozlinula vůně čerstvě uvařených pirohů. Kam se hrabe Slepičí polévka pro duši Jacka Canfielda? Ještě jednou bych tu chtěl sklonit poklonu mým novým slovenským přátelům a poděkovat za vynikající večeři.

Byla to překrásná třešnička na dortu a zakončení tak skvělého a napínavého dne.

Závěrem bych ještě rád poděkoval Janě Jeřábkové a Romanu Hajabáčovi za bravurně zvládnutou organizaci a překrásnou soutěž. Nezbývá mi než doufat, že se za rok v Kongresovém centru hotelu Hilton opět všichni ve zdraví sejdeme.

Zdroj fotografií: https://kulturistika.ronnie.cz/c-36518-ifbb-diamond-cup-prague-2021-kompletni-vysledky-s-body.html

Sdílejte tento příspěvek